Good guy goes to heaven, bad guy goes to Pattaya!

S Lolofonem – Milanem se setkáváme na letišti. Mám víc skoro dvouhodinové zpoždění, autobus jel o něco déle než jsem myslel a navíc byla zácpa. Naštěstí měl Milan moje thajské číslo, celkem bez problémů jsme se našli. Zkoušíme zavolat taxi, ale nikomu v telefonu nerozumíme. Nakonec jdeme k do části letiště plné taxíků pro nově příchozí s nasazenými cenami a Milan nakonec usmlouvá cenu na 1200 TBH za odvoz přímo do Pattaye.

Za hodinu dorážíme do města. Je tu rušno. Jedeme po pláži, všude je spousta turistů, obchůdků, pojízdných kuchyněk, prodejců suvenýrů, globálních fast foodů jako McDonald, Burger King (kde si dám později večeři). Dorazíme do Soi  12, ulice kde má můj spolucestovatel zamluvený i zaplacený hotel na první noc. Ulice je dlouhá asi 100 metrů, ale hotel se nám nedaří najít, navíc ani nikdo koho se ptáme netuší, kde by mohl být. Jsme zmateni. V této chvíli ještě netušíme, že ptát se Thajců ne cestu je naprosto zbytečné. Oni totiž většinou neví vůbec nic, bez ohledu na to jak dlouho v daném místě žijí. Další zásadní problém jsou thajské mapky. Jsou vždy znázorněny pravoúhle, i když jsem ještě nenarazil na město, kde by byly všechny ulice v pravých úhlech. Většinou na těchto mapkách jsou 2 největší ulice města a místo které mají pomoci nalézt, je vyznačeno mezi nimi. Problém je v tom, že ty ulice jsou dlouhé asi 5 kilometrů a 2 kilometry od sebe vzdálené. Třešnička na dortu je ta, že v každá ulice má thajský název, dva anglické názvy a v jednom městě můžou být až 4 stejně pojmenované ulice.

Nakonec si bereme hostel za 500 na noc, bez oken a celkově nic extra, za ty peníze. Poté jdeme na večeři a dáváme si pivko na pláži.

Další den hledáme ubytování. Zjišťujeme, že jsme dorazili doprostřed extrémně nabité sezóny. Všechno je obsazené, nebo nemají internet, nebo je to předražené. Na dva dny si bereme místnost pro dva v nově postaveném hotelu a snažíme se sehnat něco na měsíc za levnou cenu, čekáme ještě na Andreje. Obcházíme i realitní kanceláře nabízející byty i domy, bezúspěšně. Jediná nabídka je dům za 45 000 měsíčně, momentálně odpojený od internetu a navíc mimo Pattayu, asi 15 minut cesty autem od centra. Nakonec zůstáváme v Pattaya Cantine, s tím že zůstaneme asi 2 týdny za 700 bahtů za noc a pak vyrazíme do Kambodži. Místnosti jsou velké, čisté, s velkými pracovními deskami, lednicí a wi-fi. Asi 10 minut chůze od centra dění – walking street.

                Nyní jsme tu už necelé 2 týdny, takže si přesně nepamatuji , co všechno jsme který den dělali, tak zkusím spíše v malých kapitolkách vylíčit nějaké zajímavé události.

Sukhothai

Toto jsem potkal cestou, moc pěkná skála

        Cestou do historického města se nás řidič autobusu pokusil vymrazit. Mne dostal, byl jsem velmi nalehko a klimatizace nešla vypnout. Někteří thajci byli lépe připravení a vzali si dlouhé kalhoty, uzavřené boty a deku. Míjíme spoustu rýžových polí (Thajsko je údajně největší producent rýže na světě). Ještě si nejsem jistý, kde budu bydlet. Na internetu jsem si našel dopředu nějaké hostely, okolo 700 bahtů.

No alcohor? Tak to je dobrý, chlastat se tu může!

Rýžová pole

          Vystupuji z autobusu a než se stačím rozhlédnout, míří ke mě celý uvítací sbor thajců. Zdraví mě, ptají se jak se mám, kam cestuji a jestli mám ubytování. Přiznávám, že nemám, a je mi nabídnuto bydlení za pouhých dvě stě bahtů. Koupelna je na chodbě, ale mají wi-fi. Za tu cenu se moc dlouho nerozmýšlím a nechávám se odvézt hotelovým taxi. Na místě mě uvítá usměvavá a velice milá recepční. Ukazuje mi pokoj a je to nejlepší ubytování, jaké jsem zatím měl. Krásná čistá postel, nové povlečení, ručníky a moskytiéra na okně (brzy jsem pochopil proč).

Můj hostel, vchod do otevřené restaurace, nad kterou jsem bydlel

          Dávám si sprchu a vyrážím se podívat do města na trh. Hostel je úplně na kraji Sukhothaie, ale půjčují tu zdarma kola, tak jednu beru. Město je celkem obyčejné. Nejsem si moc jistý, co můžu sníst, tak si kupuji jenom takovou velkou suchou placku - byla nasládlá a křupavá. Na hotelu si dám kuřecí polévku po thajsku, trošku si u ní zabrečím. Potom banánovou palačinku, která není palačinka ale nějaký pancake a je dost tlustá a sytá. V hotelovém lobby se pak připojím na internet (v pokoji bohužel nefunguje), píšu blog a hraji poker. Zapůsobím na nějaké frantíky, že hraji 6 stolů najednou.

Svatyňka v novém městě

          Další den selžu při pokusu o ranní vstávání a do historického města vyrážím až po jedenácté. Je 14 kilometrů odtud, rozhoduji se, že vyrazím na hotelovém kole a udělám si sportovní den. Byla to špatná volba a nejhorší kolo, jaké jsem kdy měl. Z 18 převodů jdou asi tři, sedlo je nastavené pro thajské děti a nejde zvednout. Navíc to tu pěkně praží, jsou tu větší teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, více kontinentální klima. Jako třešničku na dortu si sežehnu ruce, to zjistím později (nenamazal jsem se). Do parku dorazím tedy trošku unaven. Kola půjčují i na místě.
          Park je ale skutečně skvostný - posuďte sami:

          Na místě je spousta autobusů se školáky, jedni měli trička nějaké Chiang Maiské školy. Bílých turistů je méně, je znát že jsme více na severu. Platím vstup 100 bahtů, vydávám se na kole do parku. Všd si vychutnávám a fotím. Za půl hodiny až za hodinu se dostávám na druhou stranu - není to tu tak velké. Zpomaluji, odpočívám pod stromem. Kolem centrálního praku má být ještě něco, tak se nakonec vydávám za hradby. K mému překvapení, je toho kolem ještě spoustu a už chápu, proč bylo v průvodcích napsáno, že je to tu obrovské. Jedem stojící Buddha je i 4 kilometry daleko. Už se mi nechce jezdit tam a zpět, tak si zbytek nechávám na další den. 

          Tady je zbytek fotek z prvního dne :

Školáci

          Večer při práci na počítači mě lehce svrbí noha. Podívám se, příčinou je asi 20 krmících se komarů. Je jich tu mraky a jsou velice plaší. Problém vyřeším dlouhými nohavicemi, ponožkami a košilí s dlouhým rukávem. Stejně už jsem ale poštípaný.

          Následující den již vyrážím autobusem a kolo si půjčuji za 30 bahtů na místě. Snídám u jezírka s kapry. Lidé je sem chodí krmit, lov je zakázán, podle pověr chytit kapra nosí smůlu. Je jich tu tedy dost a při jejich krmení je mi jasné, že celý rok nejedli.

Kapři

           Projíždím okolní parky, jako první narážím na věžičku se slony a dělám úchvatnou fotku:

Sloní věž

         Jedu dál. Je tu ostrov obehnaný kolem dokola pásem vody. U lávky na ostrov jsou zábrany a stojí tu dvě kola. Pochopím to tak, že s kolem se tam nesmí, uzamykám ho u sloupu a jdu si prohlédnout trošku zruinovanější chrám. Uprostřed je stojánek na kola. Po prohlídce se jako idiot v počínajícím nesnesitelném vedru vracím pro kolo a jedu dál. Ale ušetřil jsem 100 bahtů za vstup z druhé strany.

           Pokračuji k velkému sedícímu Buddhovy. Prokluzuji opět bez platby vstupu, ale cestou zpátky mě už zkásnou.

          Začíná být šílený pařák. Sedím a odpočívám pod stříškou, pozoruji mravence, dávám napít kočičce. Kolem projíždí nějaký fin s kamarádem a ptá se mě na cestu. Povím mu, co jsem tu viděl a vyráží dál. Nakonec se seberu a zamířím ke stojícímu Buddhovi na hoře. Opět tam potkám fina, dáme se trochu do řeči  a udělá mi fotku.

          Poté se vracím do města. Na hostelu si dám thajskou večeři a jdu grindit do lobby. Kolem deváté doráží  na hostel skupina šesti čechů - pražáků (a pražaček - ty neumí jezdit vlakem :)). Po deseti dnech si můžu pokecat v rodné řeči. Jsou v pohodě a mají charakter, na dvě hodinky si s nimi sednu na drink a pokecáme o svých plánech. Další den má dorazit Lolofon, čeká mě cesta do Bangkoku na letiště.

Pražáci

Po stopách Buddhy.

                 Další den hodlám začít návštěvou stojícího Budhy. Loďka mi nejede a tak jdu pěšky, je to kousek a nechci se nechat obírat od taxíků, i když jsou stále pro čecha celkem levné. Cestou procházím park plný školáků s desky a skicáky. Každý něco kreslí či maluje, poblíž asi bude umělecká škola. Zastavuji se i v thajském bufetu na rýži s vepřovým, nějakou sladkou omáčkou a plévkou. Již se běžně stravuji s thajci. Jedna menší porce vyjde na 35 bahtů, tj. zhruba 20 korun. Také se všude prodává výborné čerstvé ovoce, které vám prodavač nakrájí do pytlíku a podá se zapíchlou špejlí.

                Ke stojícímu Budhovi dorazím po jedné, je o dost větší než jsem čekal.

Stojící Buddha

Svatyně vedle...

...a její vnitřek.

                Dále mám v plánu Wat Phra Kheo, největší chrámový komplex v Bangkoku. Cestou potkávám thajce, který mi tvrdí, že dnes se tam modlí a stejně tam nemůžu v kraťasech. Nejspíš krmil, i když vůbec nevím proč. Každopádně po konzultaci s mým kapesním průvodcem zjišťuji, že otevírací doba je do půl čtvrté. Pomalu táhne ke třetí a jsem dost daleko, takže krmelcovi věřím a nechávám si Wat Phra Keo na jindy.  Jdu na molo pod mostem Ramy VIII, ale loďka nějak nejede a jediní čekající cestující jsme já a nějaký bílý pár, což není dobré znamení.

                Pár to vzdává a já také, vydám se na molo o zastávku níže. Odtud nastupuji na expresní loď směrem k Wat Arun – chrámu zapadajícího slunce, jestli se to tak dá přeložit. Z průvodců jsem čekal něco docela jiného, je to velice pozoruhodná stavba obklopená menšími chrámky. Skládá se z hlavní věže, z níž je výhled do širokého okolí a na královský palác s Wat Phra Keo. Kolem jsou čtyři menší věžičky. Vše je vykládáno asi miliardou porcelánových destiček složených do různých tvarů, popř. pokrývající různá sousoší a reliéfy.

Já a Wat Arun

Wat Arun o samotě

Strážci (ti velcí)

Žena - démon

Vedlejší kaplička

Detaily z hlavní stupy

Královský palác a král

                Po vychutnání všech výhledů scházím dolů a vyrážím na konec dne na prohlídku China Townu. Je tu větší tržiště, dávám si maso na špejli a rýži. Moc mne to tu nezaujalo, možná jsem byl na špatném místě, tak vyrážím lodí směrem k hotelu.

Trh v Činské čtvrti

                K večeři si dávám Pad Thai – široké nudle s kuřecím masem a osmaženou zeleninou. Zpětně si říkám, že to byl asi hřebíček do rakve mé mikroflóry. Po tom si ještě dopřávám nasládlo pálivé hovězí na špejli. Poprvé za pobyt v thajsku jsem opravdu pořádně najeden, až přejeden. Dám si jednoho Changa a znaven se těším jak se krásně vyspím a brzy ráno vyrazím na královský palác a národní divadlo. Bohužel, nemohu usnout, jelikož se mi začíná dělat špatně a celá noc stojí za houby. V osm ráno téměř odlétnu ze záchodu :D, a je jasné, že tento den bude stát za nic.

                Polehávám do dvanácti a pak se přeci jen vykopu ven, přeci jenom tak hrozné to není. Nicméně cestou přes Bangkok chrámům mi není zrovna nejlépe ze všudypřítomného kouře z aut, nemluvě o pojízdných kuchyňkách, které nemohu ani cítit. Hlavní chrám je narvaný turisty, rychle vše procházím a fotím. Zastavuji se u smaragdového Budhy a modlím se. Poté se vracím na hostel a odpočívám. K večeři si zajdu k McDonalds, na štěstí mi hamburger sedne a je mi o něco lépe. Před spaním si dám kratší pokerovou session, (+3 BI) a těším se už pryč ze smradlavého hlučného města.

                Celkově mi Bangkok moc nesednul, určitě bych zde nemohl žít. Je zde všechno – trhy, tržnice, všechny druhy obchodů včetně luxusního zboží, restaurace a kuchyně z celé planety (i když evropské méně, pizzu jsem neviděl). Obrovské buddhistické chrámy, které nemají obdoby. Město pulzuje životem 24 hodin denně – sice se říká, že to tu žije do půlnoci, ale já jsem nezažil, že by to někde nějak utichalo. Naopak, v turistické oblasti okolo Khao San to nejspíš funguje opravdu 24 hodin denně. Nicméně vše je smíchané s nikdy neutichajícím lomozem desetitisíců či možná statisíců aut a motorek, stále na vás někdo volá, někam vás tahá, nebo krmí. Je to prostě akční město, těch pět dnů mi tu bohatě stačilo.

                Nyní sedím v autobuse směrem ven, do bývalého hlavního města starobylého thajského království Sukhothaje. Sice se jako hlavní město udrželo velice krátce, snad 20 let. Poté jeho úlohu převzala Ayutthaya blíže k Bangkoku. Tu však Barmánci naprosto dokonale srovnali se zemí v jedné z delších válek, a tak nyní Sukhothai nabízí pro turisty mnohem více památek ke shlédnutí. A taky tam doufám bude větší klid, je to o dost dál J. Zajímavé bylo shánění lístku na autobus. První kancelář byla zavřená, holky odešly domů dříve. Ve druhé mi po chvíli řekli že za 510 bahtů, a že to musím koupit večer předem. Ve třetí mi slečna řekla 487, a že se to dá koupit i na místě (že by se prokecla?), pán na ulici mi tvrdil, že se to určitě dá koupit na autobusovém nádraží před odjezdem busu za 300. Tak jsem tam jel na vlastní pěst, a když mi paní na kase řekla 144 bahtů prosím, byl jsem docela mile překvapen.

               Na konec vkládám delší sérii fotek z Wat Phra Keo a královského paláce. Tyto komplexy stojí vedle sebe a po sobě se i navštěvují. Je tam taková spousta unikátních staveb, že je to možná až přeplácané. Ale věřte, že vše je propracováno do nejmenšího detailu a všechny chrámy, zejména ten se smaragdovým buddhou, jsou vyzdobeny malými lesklými (pozlacenými?) destičkami o rozměrech zhruba dvakrát dva centimetry. Mozaika na ústeckém magistrátu je oproti tomu jako rovnice s jednou neznámou proti stochastickému modelování.

Chrám smaragdového Buddhy

Výjev z asi 200 metrové nástěnné malby

V takovýchto chedi bývají uloženy Buddhovy ostatky.

Domeček smaragďáka.

(podruhé)

Sneaky photo smaragdového Buddhy (nesmí se fotit, ale to sem zjistil až potom, fakt...jako bych to tušil). No, když o tom tak přemejšlim, tak tu fotku tady chvilku nechám a pak jí radši smáznu :).

Vstup do trůnního sálu.

Královský palác.