Po stopách Buddhy.

                 Další den hodlám začít návštěvou stojícího Budhy. Loďka mi nejede a tak jdu pěšky, je to kousek a nechci se nechat obírat od taxíků, i když jsou stále pro čecha celkem levné. Cestou procházím park plný školáků s desky a skicáky. Každý něco kreslí či maluje, poblíž asi bude umělecká škola. Zastavuji se i v thajském bufetu na rýži s vepřovým, nějakou sladkou omáčkou a plévkou. Již se běžně stravuji s thajci. Jedna menší porce vyjde na 35 bahtů, tj. zhruba 20 korun. Také se všude prodává výborné čerstvé ovoce, které vám prodavač nakrájí do pytlíku a podá se zapíchlou špejlí.

                Ke stojícímu Budhovi dorazím po jedné, je o dost větší než jsem čekal.

Stojící Buddha

Svatyně vedle...

...a její vnitřek.

                Dále mám v plánu Wat Phra Kheo, největší chrámový komplex v Bangkoku. Cestou potkávám thajce, který mi tvrdí, že dnes se tam modlí a stejně tam nemůžu v kraťasech. Nejspíš krmil, i když vůbec nevím proč. Každopádně po konzultaci s mým kapesním průvodcem zjišťuji, že otevírací doba je do půl čtvrté. Pomalu táhne ke třetí a jsem dost daleko, takže krmelcovi věřím a nechávám si Wat Phra Keo na jindy.  Jdu na molo pod mostem Ramy VIII, ale loďka nějak nejede a jediní čekající cestující jsme já a nějaký bílý pár, což není dobré znamení.

                Pár to vzdává a já také, vydám se na molo o zastávku níže. Odtud nastupuji na expresní loď směrem k Wat Arun – chrámu zapadajícího slunce, jestli se to tak dá přeložit. Z průvodců jsem čekal něco docela jiného, je to velice pozoruhodná stavba obklopená menšími chrámky. Skládá se z hlavní věže, z níž je výhled do širokého okolí a na královský palác s Wat Phra Keo. Kolem jsou čtyři menší věžičky. Vše je vykládáno asi miliardou porcelánových destiček složených do různých tvarů, popř. pokrývající různá sousoší a reliéfy.

Já a Wat Arun

Wat Arun o samotě

Strážci (ti velcí)

Žena - démon

Vedlejší kaplička

Detaily z hlavní stupy

Královský palác a král

                Po vychutnání všech výhledů scházím dolů a vyrážím na konec dne na prohlídku China Townu. Je tu větší tržiště, dávám si maso na špejli a rýži. Moc mne to tu nezaujalo, možná jsem byl na špatném místě, tak vyrážím lodí směrem k hotelu.

Trh v Činské čtvrti

                K večeři si dávám Pad Thai – široké nudle s kuřecím masem a osmaženou zeleninou. Zpětně si říkám, že to byl asi hřebíček do rakve mé mikroflóry. Po tom si ještě dopřávám nasládlo pálivé hovězí na špejli. Poprvé za pobyt v thajsku jsem opravdu pořádně najeden, až přejeden. Dám si jednoho Changa a znaven se těším jak se krásně vyspím a brzy ráno vyrazím na královský palác a národní divadlo. Bohužel, nemohu usnout, jelikož se mi začíná dělat špatně a celá noc stojí za houby. V osm ráno téměř odlétnu ze záchodu :D, a je jasné, že tento den bude stát za nic.

                Polehávám do dvanácti a pak se přeci jen vykopu ven, přeci jenom tak hrozné to není. Nicméně cestou přes Bangkok chrámům mi není zrovna nejlépe ze všudypřítomného kouře z aut, nemluvě o pojízdných kuchyňkách, které nemohu ani cítit. Hlavní chrám je narvaný turisty, rychle vše procházím a fotím. Zastavuji se u smaragdového Budhy a modlím se. Poté se vracím na hostel a odpočívám. K večeři si zajdu k McDonalds, na štěstí mi hamburger sedne a je mi o něco lépe. Před spaním si dám kratší pokerovou session, (+3 BI) a těším se už pryč ze smradlavého hlučného města.

                Celkově mi Bangkok moc nesednul, určitě bych zde nemohl žít. Je zde všechno – trhy, tržnice, všechny druhy obchodů včetně luxusního zboží, restaurace a kuchyně z celé planety (i když evropské méně, pizzu jsem neviděl). Obrovské buddhistické chrámy, které nemají obdoby. Město pulzuje životem 24 hodin denně – sice se říká, že to tu žije do půlnoci, ale já jsem nezažil, že by to někde nějak utichalo. Naopak, v turistické oblasti okolo Khao San to nejspíš funguje opravdu 24 hodin denně. Nicméně vše je smíchané s nikdy neutichajícím lomozem desetitisíců či možná statisíců aut a motorek, stále na vás někdo volá, někam vás tahá, nebo krmí. Je to prostě akční město, těch pět dnů mi tu bohatě stačilo.

                Nyní sedím v autobuse směrem ven, do bývalého hlavního města starobylého thajského království Sukhothaje. Sice se jako hlavní město udrželo velice krátce, snad 20 let. Poté jeho úlohu převzala Ayutthaya blíže k Bangkoku. Tu však Barmánci naprosto dokonale srovnali se zemí v jedné z delších válek, a tak nyní Sukhothai nabízí pro turisty mnohem více památek ke shlédnutí. A taky tam doufám bude větší klid, je to o dost dál J. Zajímavé bylo shánění lístku na autobus. První kancelář byla zavřená, holky odešly domů dříve. Ve druhé mi po chvíli řekli že za 510 bahtů, a že to musím koupit večer předem. Ve třetí mi slečna řekla 487, a že se to dá koupit i na místě (že by se prokecla?), pán na ulici mi tvrdil, že se to určitě dá koupit na autobusovém nádraží před odjezdem busu za 300. Tak jsem tam jel na vlastní pěst, a když mi paní na kase řekla 144 bahtů prosím, byl jsem docela mile překvapen.

               Na konec vkládám delší sérii fotek z Wat Phra Keo a královského paláce. Tyto komplexy stojí vedle sebe a po sobě se i navštěvují. Je tam taková spousta unikátních staveb, že je to možná až přeplácané. Ale věřte, že vše je propracováno do nejmenšího detailu a všechny chrámy, zejména ten se smaragdovým buddhou, jsou vyzdobeny malými lesklými (pozlacenými?) destičkami o rozměrech zhruba dvakrát dva centimetry. Mozaika na ústeckém magistrátu je oproti tomu jako rovnice s jednou neznámou proti stochastickému modelování.

Chrám smaragdového Buddhy

Výjev z asi 200 metrové nástěnné malby

V takovýchto chedi bývají uloženy Buddhovy ostatky.

Domeček smaragďáka.

(podruhé)

Sneaky photo smaragdového Buddhy (nesmí se fotit, ale to sem zjistil až potom, fakt...jako bych to tušil). No, když o tom tak přemejšlim, tak tu fotku tady chvilku nechám a pak jí radši smáznu :).

Vstup do trůnního sálu.

Královský palác.