Trh Chatuchak

                Druhý den se na doporučení svého ubytovatele vydávám ne nedělní trh Chatuchak u stanice skytrainu Mo Chit. Jedná se o jednu z největších tržnic na celém světě. Vstanu až v devět hodin místo plánovaných osmi (ještě mi dělá trochu problémy časový posun) a vyrážím skytrainem. Bez problémů dorazím na místo. Už je pěkné teplo a na tržiště proudí spousty lidí. Areál se skládá z asi 20 zastřešených areálů narvaných obchůdky, i uličky mezi areály jsou nabité trhovci.

Venku

Uvnitř

                Mají toho opravdu spoustu, ze začátku jsem jen chodil a těkal očima z jednoho druhu zboží na druhé – oblečení, suvenýry, šperky, dekorativní předměty, nábytek, všechno možné thajské jídlo a koření i oddělení se štěňaty, nebo obrazy a mnohem víc. Všechno je na české poměry dost levné. To je velice zrádné, protože 99% cen se dá chvilkou smlouvání srazit o 50% i více (netýká se jídla, to je levné ažaž). Moc se mi to nedaří, u několika věcí co jsem koupil se spíš usmlouvali sami trhovci – třeba neměli drobné, tak mi řekli že je to ok J. Nebo jsem koukal na velkou ozdobnou dýmku ve tvaru draka a říkám si – to je bomba, to musí být drahé. Ptám se kolik stojí, prý 250 bahtů! Tak se chystám do toho jít, jenom se podívám trochu kolem. Jen co se otočím, už stojí 200 bahtů :D.

Masíčko na špejli, dobrůtka za pár kaček

¨

Potvůrky, na ty se ještě chystám

Jůžišinky :)

                Procházím to tu pár hodin, pak se zkouším doptat na areál, kde se konají zápasy v thai boxu, jenž má být poblíž. Marně, snad příště. Odpočinu si v jednom z velice mála Bangkokských parků vedle. Od druhé prodavačky co sebou vláčí zboží a nabízí ho sedícím lidem kupuji aspoň krmení pro ryby a krmím obrovské kapry v rybníčku (nebo sumce?).  Poté se ještě vrátím na trh se najíst a trh opuštím.

Roasted duck with rice noodles

                Vracím se na hostel vybalit nakoupené zboží. Před hostelem se stavuji v internetové kavárně abych se mimo jiné podíval, kde leží čtvrť Khao San. Známý mi tam doporučoval ubytování  (Bušár J). Mile mě překvapí okamžitá nabídka guest housu i s adresou na google maps – Rainbow Hostel, jednolůžkový pokoj za 250 bahtů za noc s koupelnou a připojením k wi-fi zdarma. To je poloviční cena než mám teď, a navíc je to v historickém centru.

                Plán je následující  - pojedu se tam podívat, zarezervuji si místo, pak se vrátím na původní hostel pro věci, když to klapne, a přemístím se. Skytrain by měl stavět kousek odtamtud. Jedu tady na přestupní stanici nadzemky. Bohužel zjišťuji, že sice stanice je v plánu, ale ještě ji nedostavěli. Tak proto je na mapě značená čárkovaně! A číšnice mi včera radili ať jedu autobusem ze stanice Victory Monument… Vydávám se tedy podle pokynů kamarádek.

Po chvílí hledání naleznu informační kiosek. Jede tam číslo 109, cesta však trvá hodinu a dnes je extra zácpa, takže víc. Už je po páté hodině, vychází mi, že se štěstím bych tam dorazil po desáté. Moc se mi už jezdit tam, zpět a tam nechce. Říkám si, že to risknu, odhlásím se, a pojedu rovnou tam. Cestou zpět na mě jako vždy mávají neustále se nabízející řidiči taxíků a taxi tříkolek  tuk-tuků a vnuknou mi nápad jet s nimi. Tak nějak jsem čekal vysokou cenu, aspoň 500 bahtů TBH. Tuk tukářovi jsem nejdřív nerozuměl. Zdálo se mi, že říká tisíc. Pak ukazuje něco na prstech. Píšu na papír „Khao San -150“ a on na to píše – „180“. Oběť 180 TBH je oproti víc než hodinovému trmácení se zacpaným Bangkokem v zacpaném autobuse velice lehká. Nakonec jsem od místních tedy zjistil, že to mělo být 80 a ne 180, takže jsem mu asi pěkně přihrál. Balím krosnu a vracím se k tuk tuku, je tam ale někdo jiný, taxi – auto a chce dvě stě. Snažím se odporovat, ale marně, jsem ještě měkký J.

Thajci umí lidi velice dobře krmit. A to nejen jídlem, ale i slovy. Jeden z nejlepších krmelců co jsem zatím potkal, byl můj taxikář. Povídáme si odkud jsem a kam se chystám, klasická konverzace. A on mi pořád mele něco o tourist information T.A.T. jestli to znám a snad že mě tam zaveze. Říkám, že chci přímo do Khao San, a on že jo a něco povídá, směje se. Zdá se mi, že jedeme špatným směrem, ale věřím chlápkovi, zná svoje zkratky. A hned stojíme u tourist office a chlápek jak je to tam dobré, že mi všechno poradí, co a jak, kam cestovat čím atd. Jasně z toho cítím, že se mi tam budou chtít něco prodat. Navíc z diskuzí o Thajsku vím, že taxikáři z toho mají často profit a proto takhle lákají nebohé turisty do pasti. Naštěstí dokážu posílat dotěrné lidi z úsměvem na tváři do patřičných mezí, což taky udělám a trvám na tom, že tam nejdu a chci do Khao San. Taxikářovi trošku strne úsměv a odjíždíme. Je trapné ticho, tak se ho zkouším ptát, jak se dá třeba dostat do Chiang Maie. Hned uraženě odsekává, jak mi kamarádsky radil, ať poptám v kanceláři, a já tam nešel. Malinko to ve mně hlodá, on měl opravdu dobré úmysly (byl to dobrý herec).  Nakonec mě vyhazuje v ulici, kde mu už kamarádi uklízejí kužely z rezervovaného spotu pro taxi (prostě vymakaný systém, když o tom zpětně přemýšlím). Khao San je prý za rohem, ale náhodou tu je další tourist office a já se můžu zeptat. Jelikož mě opravdu zajímá, jak se dostat do historických měst na severu, jdu nakonec s pánem dovnitř, taxi odjíždí. Pán vytáhne papír, ptá se mě kolik mám času a velice zkušeně mi naplánuje cestu takovým časovým grafem, abych si všude dost užil (Ayutthaya – Sukhothai – Chiang Mai). Trošku mi mi to připomíná Amway a podobné podomní prodejce, zkušenosti nad zlato, svatá pravda. A je tu velké finále , pán vytahuje kalkulačku : „Celé vás to vyjde jen na 7950 bahtů.“ Jaká náhoda, že to končí devítkou, a že to spočítal za 15 vteřin. Doprava a hotely? On zařídí. Jak je najdu? On pojede se mnou! Tak co, BERU? Dejte mi prosím číslo, určitě se ozvu. Loučí se lehce uraženým hlasem, že jen dělá svou průvodcovskou práci. O den později se dozvídám, že to nebyly žádné oficiální turistické informace, což jsou ty TAT, ale cestovka.

Bloudím do Khao Sana čeká tu na mě úplně nový svět. Uličky – pěší zóny narvané bílými turisty, hudbou (ne živou), restauracemi, stánky, světly, směnárnami a asi tisícem hostelů a guest housů. Všichni jsou nalehko, baví se, opíjejí se, je to tu bezstarostné. Otvírá se mi nový život, ve světě, kde lidi mají podobné zájmy i barvu pleti. Zhruba po půl hodině nacházím i svůj Rainbow hostel. Dole je indická restaurace a tam již tři mí vrstevníci sedí s notebooky na stole, cucají jednu colu, připojeni na internet nevnímají okolní svět. Jsem doma :D. Mají volný pokoj, je to vlhká díra na úrovni strahovských kolejí a bez oken. Vlhká díky tomu, že je tam koupelna a žádné větrání. Jdu se najíst výtečného indického kuřete Jalfarezi s rýží, trochu se projdu a s pintou silného thajsého piva Chang (to znamená slon) jdu psát svůj první blog.

Můj první thajský setup :D. Takhle jsem vkládal první blog.