První noc

Přistáváme po sedmé hodině místního času, stmívá se. V hale na místě vyhrazeném pro kuřáky se loučím s frantíkama, kteří se mnou cestovali z Londýna a nyní míří rovnou do Pattayi. Do pasu dostanu razítko, že můžu zůstat  měsíce, tzn. do 7. Března. Teoreticky by to mělo jít jestě aspoň o měsíc prodloužit.

Letiště

                Jdu hned zjistit, jestli mi tu fungují kreditní karty a vkládám tu od netelleru, ze které si hodlám vybírat celý pobyt. Snad vlivem únavy, špatně srozumitelnými, zdlouhavými instrukcemi, či blbostí se mi několikrát výběr nedaří a karta je zablokována. To mě celkem posílá na psychické dno, jelikož jsem cca 2 dny nespal, jsem na druhé straně zeměkoule v obrovském cizím městě, tedy ještě mimo město na letišti. A pořádně ještě nevím, kde budu spát, nyní bez peněz. Naštěstí sem nebyl úplný hlupák a vzal si 200 USD v hotovosti, což na moc dlouho ale stačit nebude, počítám tak 6 dnů.  Dospěji k názoru, že jsem příliš unavený na to abych to řešil, a ráno že je moudřejší večera. Jdu si aspoň koupit mapu města. Ta stojí 250 bahtů místo očekávaných 50, ale nehodlám už nic riskovat a stejně ji kupuji.

                Nadzemní dráhou (Skytrainem) se dostávám do centra na přestupní stanici Phaya Thai, odkud jedu na Siam – central station, kde byl můj kamarád kdysi v levném hostelu a tak doufá, že tu nějaký najdu.  Je to však obrovské obchodní centrum. Vydávám se tedy kamsi do neznáma hledat hostel, v davu thajců a celkem slušném vedru, kolem desáté večer. Naštěstí to tu žije každý den minimálně do půlnoci a v pátek ještě o něco déle.

Vystupuji ze Skytrainu

První setkání s ruchem Bangkoku

                

                 Asi po půlhodině hledání nenacházím ani hostel, ani žádný drahý hotel a zapaluji si cigárko. Hlavou se mi honí myšlenky typu „Ty si šílenec, vydat se sám na druhou půlku zeměkoule“ a je mi celkem nanic. Po chvíli objevuji první hotel, jiskřička nadějě, ale na první pohled to není moje cenová kategorie, dozvídám se že mají pokoje od 5000 Bahtů a tolik u sebe ani nemám. Zkouším jít dál mimo hlavní třídu, do zapadlejších uliček a vypadá to trochu nadějněji. Ale pořád nic. Dojdu k říčnímu kanálu, přejdu přes most a ocitám se na úzkém chodníčku plném stánků s občerstvením a domorodci. Začíná to vypadat beznadějně, tak se zkouším poptat. Jedna thajka mě dost špatnou angličtinou posílá podél kanálu směrem odkud jsem přišel, ukazuje rukou doprava a přitom anglicky opakuje abych pak šel doleva. Ptám se jí jestli teda doprava nebo doleva a ona důrazněji pokyne rukou doprava  a řekne doleva. Do toho několikrát tu samou větu v thajštině a něco o tom, že tam má kamaráda.

                Vydám se tedy směrem podle kanálu, až se octnu na chvíli skoro sám a řikám si, teď mě tu někdo sejme a je to. Nakonec se dostávám k nějaké hlavní třídě a jelikož cestou doprava bych se vydal, odkud jsem přišel, dám se doleva. Po chvíli narazím na nápis „Guest house“ u opuštěného domku. Vedle je nějaká hospůdka s venkovním posezením a živou hudbou. Guesthouse vypadá mrtvě, nakonec se rozhodnu zeptat číšnice na nějaké ubytování. Ta zavolá staršího thajce, asi majitele podniku a ten už umí celkem dobře anglicky. Říká že možná jeho sestra tu má volný pokoj a někam volá. Po chvilce se mě ptá, jestli 500 bahts je OK, což je (říkal sem si, že vezmu cokoliv pod 1000) a už mě vede ukázat mi místnost. Je s oknem pouze do chodby, ale čerstvě povlečená, čistá a na chodbě je čistá koupelna. Nadšeně přjímám, vyřídíme formalitky, dám 500 BHT a jdu se vykoupat a konečně spát. Zdá se mi, že jsem někde v Čechách a zapomněl jsem na odlet letadla.